Za Mikulášem do Strakonic,
1. 12. 2006 — 3. 12. 2006

Ahoj děcka, dnes začal poslední měsíc v roce a to znamená, že za chvíli je tu Ježíšek se spoustou dárků, ale ještě před tím nás navštíví Mikuláš. Nebo lépe řečeno my odjíždíme za ním do Strakonic. K našemu přesunu do tohoto města jsme opět využili služeb našich drah. Hodinovou cestu jsme v pohodě zvládli za sedmdesát minut. Od strakonického nádraží už je to jen kousek do domu dětí a mládeže. Spát budeme v přízemí v tělocvičně, ale jelikož tady probíhají ještě bojová umění, necháváme své věci ve vstupní hale a jdeme do prvního patra. A jelikož někteří z nás se neznáme, tak to musíme napravit. Nejlíp nějakou hrou.Ale to už je tělocvična prázdná, tak se přesouváme sem. Téměř celou podlahu pokrývá modrá žíněnka, tak jsme ji hned využili k tomu, abychom se před večeří trochu vyblbnuli. Mezi tím už je hotová večeře a uvařen čaj a tak se zase přesouváme zpět do prvního patra. Kuchyň je hned ve vedlejší místnosti, ale není přizpůsobená na vaření pro tak velkou bandu. Ale my si s tím nějak poradíme. A ještě než půjdeme spát, vyrobí každá skupinka svoji vlajku. K tomu nám poslouží koženka. Skupinky jsou tři: Tučňáci, Gepardi a Xˇ (čti iks s háčkem). Ještě je tu jedna skupinka – vedoucí. A i ti mají svoji vlajku a název: Fofršlimáci (i v tomto případě háček do názvu patří). Na spaní nám opět poslouží modrá žíněnka, na kterou se všichni pohodlně vejdeme. Je sice trochu tvrdší, ale to nám nijak nevadí.

Druhý den vyrážíme do města. A abychom ho lépe poznali, dostane každá skupinka deset otázek o městě a do oběda na ně musí získat odpověď. Jenže v každé skupince je jeden němý a jeden slepý. Němý nesmí celou cestu promluvit a slepý má přes oči zavázaný šátek, takže další dva ho neustále musí držet a oznamovat mu nerovnosti na cestě. Odpověď na otázky hledáme u náhodných kolemjdoucích. Na něco nám odpoví, ale většina odpovědí nám stále chybí. Zkusíme tedy knihkupectví. Vcházíme všichni, tedy i naši „slepí“ se svým doprovodem. V tu chvíli se pozornost prodavaček i zákazníků upírá na nás a z některých tvářích je možné vyčíst nechápavé pohledy. Nejdříve se pokoušíme hledat v encyklopediích, ale to nám moc nejde. Prodavačky by mohly něco vědět. Ale ví toho tolik, co my. Úředníci na radnici v sobotu nepracují, ale poradit by nám mohli v informačním centru. Ale i to je dnes zavřené. A tak se dál ptáme náhodných chodců i v prodejnách, až máme většinu odpovědí. Jen na jednu nebo dvě otázky se nám nepodařilo odpovědět. Odpoledne míříme rovnou na náměstí a tentokrát už všichni. U indiánů jsme si dali rozchod, abychom si mohli něco nakoupit. Nejzajímavější jsou vánoční trhy. V klasických stáncích se prodává vše, co s vánocemi souvisí. Všude je výzdoba, plno světel a nad tím vším zní koledy. Je to takové pohodové, že i my jsme si po návratu udělali předvánoční náladu. Každý dostal svíčku a tu jsme se pokusili zapálit na co nejmenší počet zápalek. To znamená, že jeden škrtnul sirkou, zapálil svíčku a hořící sirku podal dalšímu. A tak pořád dál, dokud sirka nezhasla. Kdo už svoji svíčku zapálit nestihl, zazpíval nějakou písničku. Moc jsme na to zapalování neviděli, protože jsme měli zhasnutá světla. Když už všem svíčka hořela, vtrhnul do místnosti čert a za ním důstojně kráčel Mikuláš a andělem. Čert hned začal mezi přítomnými vybírat ty největší hříšníky a zlobiče a přiváděl je před Mikuláše. Když se mu vyzpovídali a svoje zlobičství odčinili písničkou nebo básničkou, dostali nějakou dobrotu. Takže letos čert zase nikoho s sebou neodnesl a my se zítra můžeme domů vrátit v plném počtu.

Nedělní dopoledne je ve znamení úklidu. Abychom tedy nepřekáželi těm, kteří takto budou činit, jdeme ven na krátkou procházku. Došli jsme zase k indiánům. Někteří si ještě šli něco nakoupit, my ostatní jsme sešli k řece, kde jsme si pro zahřátí zahráli „šátek“. Na zpáteční cestě jsme si ještě zahráli „medvěda“, ale jelikož už není nejtepleji, vracíme se zpět na základnu. Tady už nás čeká jen oběd, sbalení posledních věcí a potom už jen cesta na strakonické nádraží. Na plzeňském nádraží jsme zakončili naši cestu za Mikulášem a jelikož nikdo z nás neskončil v pekle, můžeme se těšit na příští rok a na to, kde nás Mikuláš, čert a anděl zase navštíví.

Pavel Sadílek - Viky